Černá Melancholie

Bolest, nesnesitelná bolest, která mě nuti odejít, já se potápim,
bojím se... Černá melancholie mi trhá srdce, já strádám, srdce bolí.
Cesty raného podzimu pláčou se mnou, chlad mě objímá.
Jsem nositelem bolesti, bolesti, bolesti,
moje mysl chce jen snít, ne trápit se v pozemském životě.
Slzy pro nedosažitelné sny, krev pro nedosažitelnou touhu.
Nezvládám sám sebe, bolest mě ovládá.
Jsem nemocnou schránkou. Jsem neštastným padlým v zapomnění.
Nikdo nevyslechne moje muka zde v propasti.
Křičím kolem sebe, pro sebe, pro nic.
Přívaly černé melancholie mi ukazuji cestu ven,
každý kousek je vznesěným vykoupením.
Já nemám vice než sebe, chci dále snít, ale ta bolest!
Záchvaty beznaděje. Melancholie nezná hranice pravdy, casu
skutečnosti... maluje pouze
nekonečné áleje žalu v mlhovém oparu trýzně...
Brzy mě unese s sebou.