Květy zla

Ty, který nejvíc znáš archanděli hněvu, 
jsi zavržený Bůh a zbavený chvalozpěvů, 
ó jak ukřivdil ti kníže exilu? 
ač byl jsi poražen nepřišels o sílu. 
Ty který víš pane hlubin králi, 
jsi lékař úzkostí a utišuješ žaly, 
ty který víš, že všech nejkrásnější anděli, který jsi byl osudem opovržen a zrazený. 
Ty otče sirotků jež hněvu proklínaje, 
Bůh otec vypudil nás z pozemského ráje,
ty lampo vyhnanců a objevitelů,
jsi knězem šibenic a padlých mstitelů. 
Ty abys zachránil nás z pozemského víru, učils nás alchimii míchat jed a síru, 
ty který pronikáš svým zrakem arzenál, víš, kde kovy pohřbené spí v tvrdém lůně skal, znáš každý kout máš moc nad temnotami, kam nepřející Bůh ukryl svoje drahokammi,
ty který se smrtí svou starou milovnicí splodil jsi naději toulanou? kouzelnici. 
Ty vkládáš do srdcí žen nebezpečné dary, kult ran a přepychu na nahém těle cáry, 
ó náš králi tvý uctívatelé jsou poznamenaní jako Kain na těle. 
Ty abys zachránil nás z pozemského víru, 
byl jsi poražen nepřišels o sílu, 
ty světlo prokletých, štvancova hůl, 
tys pod šibenicí modlitbu mou vyslechnul, buď zdráv a veleben v tom ráji na nebi, 
kdes vládl satane, tvá moc tě velebí, 
buď zdráv tam v hlubinách, 
kde poražen spíš v tichu, 
ať jednou spočnu pod slavným stromem hříchů, slituj se nad dlouhou mojí bídou, 
dej jen duši mé vedle tebe spočinout, 
tu slavnou hodinu, kdy jako nový chrám, 
já tvoji ratolest zas zvednu k výšinám. 
Natrhám kvítí zla na dně propastí černého ráje 
Natrhám kvítí zla na dně propastí černého ráje 
Natrhám kvítí zla na dně propastí černého ráje 
Natrhám kvítí zla na dně propastí černého ráje 
Natrhám kvítí zla, černého ráje 
Natrhám kvítí zla, černého ráje 
Natrhám kvítí zla, černého ráje